Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Jana Rychterová / foto: archiv

Chvíli slza, chvíli smích

Rozhovor s Janou Rychterovou, šansoniérkou, kytaristkou a zpěvačkou, o jejím novém CD Tak hraj

Usměvavá, energická a velmi kreativní umělkyně, Jana Rychterová, se po několika letech opět zavřela do studia a natočila svoje (staro)nové písničky. Proč staronové? Protože dřív, než se dostanou na CD, projdou všechny její písně testem recitálů a vystoupení po celé republice. I její nové album Tak hraj vzniklo z divácky oblíbených songů, což mu nic neubírá na originalitě a kráse. Více se dozvíte na www.janarychterova.cz.

 

Jani, známe tě jak z tvojí sólové tvorby, tak i z působení v Two Voices. Souvisí spolu nějak tyhle dvě aktivity?

Jako správný Blíženec musím dělat několik věcí najednou. Vyšla jsem z toho, že jsem kdysi dávno učila. A když jsem se dala na zpívání, začala jsem dětskými písničkami. Ty se jako červená linie táhnou dodnes, vystupuji pro děti, i když už je to takový, řekla bych, můj koníček, který mě částečně i živí. Ovšem pro dospělé, a to považuji za svou hlavní činnost, vystupuji jako písničkářka. Skládám písničky, kterým se říká šansony, sama bych je označila za folkový šanson. Vycházejí z mého nitra, jsou o životě, o věcech kolem. A pak mám ještě jeden projekt, ten je vlastně nejmladší, a to je Two Voices. Je s mojí písničkářskou dráhou spojen tak, že k němu tvořím texty. Tam ovšem otextovávám slavné klasiky. Jsou to texty nikoli niterné, ale hravé, protože všechno se odvíjí od těch nejznámějších melodií. Například na Chačaturjanův Šavlový tanec máme slova o krádežích, Na krásném modrém Dunaji od Strausse je o jídle a třeba nejnovější skladba, Braniborský koncert č. 3 má text o tréninku na půlmaraton. Takže tam se spíš vyblbnu. V poslední době se nejvíc věnuji svému písničkaření, protože nějak přirozeně, po několika letech opět vyplynulo nové CD.

magazin.cz

 

Reklamní zóna 193 Seznam: NE

Kolikáté CD to je?

Čtvrté sólové. Je to album Tak hraj a dělá mi v poslední době velikánskou radost, protože na něj mám krásné ohlasy.

 

Objevují se na něm písničky, které znají návštěvníci tvých recitálů třeba v Salmovské literární kavárně, ty s nimi také objíždíš republiku. Jak dojde k rozhodnutí, že uděláš další CD? Naplní se počet písní, nebo máš najednou pocit, že už je to k tomu zralé, a dopíšeš ten zbytek? Jak to probíhá?

Já se svojí přirozenou leností bych se do toho nepouštěla. Ale vzhledem k tomu, že na každém koncertě někdo přijde a říká: „Už je Argentinec na nějakém cédéčku?“ nebo „Máte někde Můj anděli?“ nebo „Vyšla už na CD Pošťácká?“ A já jsem pořád říkala: „Nenene, ale jednou to nahraju.“ A pak už chodí tolik lidí, že se cítím hloupě. Tak musím jít do studia, zorganizovat to, nechám se vyfotit a natočím to.

magazin.cz

 

Kdo všechno patří k tvému doprovodu, s nímž vystupuješ?

Mým úplně nejbližším spolupracovníkem je houslista Vladimír Iljič Pecháček. Ten se mnou hraje už osmý rok a řekla bych, že je to pomalu víc než manželství. On už je jak dvojče. Tuhle se nás někde ptali, když je svobodný, jestli něco nezkoušel. No, nezkoušel, to už by byl incest. Sestra se nepokouší. Ale je to strašně pěkný vztah, trávíme spolu hodně času a naprosto si rozumíme na podiu. Stačí mrknout a víme, co se hraje a jak se to hraje. Je to úžasná symbióza. Nestačím děkovat všem vesmírným silám, že jsem ho potkala. Zároveň se mnou hraje i v Two Voices. To jsou sice „dva hlasy“, jeden hlas je můj a druhý je další zpěvačky, ovšem Vladimír tam hraje na housle, občas i zpívá a díky němu se ta naše představení stala zábavnějšími a divadelnějšími. Ono to není zdaleka jenom o zpěvu.

magazin.cz

 

CD je na světě. Každé miminko by se mělo pokřtít, přivítat na svět, představit posluchačům – co chystáte v tomhle směru?

My už jsme ho představili třeba v Mladé Boleslavi, představíme ho i 23. května v Lázních Bělohradě, ale ten hlavní křest bude 27. května v divadle Semafor, na kterém ráda uvítám všechny diváky. Já jsem si ten koncert vymyslela tak trošku na poslední chvíli, takže žádný předprodej půl roku dopředu, ale pěkně tři týdny. Je to trochu divoké, ale vypadá to, že fanoušci a příznivci fungují a slyší na to.

 

Kdo bude kmotrem, jestli to není tajné?

Jak už jsem řekla, vzniklo to hodně narychlo. Jedním z kmotrů bude Vlastimil Harapes, který už kdysi dávno křtil jedno CD Two Voices. My jsme spolu prožili docela dost času, protože jsme společně jezdili před několika lety po představeních. Já chci tři sudičky, takže další dva kmotři nebo dvě sudičky se ještě upřesní.

magazin.cz

 

Vím, že ve své tvorbě osciluješ od niterně ženské romantiky přes velmi ženskou, vycizelovanou ironii až k určitému zemitému realismu. Odráží se tato témata i na novém CD?

Určitě. Já jsem pořád stejná, jenom mám jiné životní postoje a zkušenosti. Je tam třeba o Sáře a Kohnovi, ta je vysloveně ironická. A pak tam mám třeba písničku Zprávy. Já sama nesleduju zprávy ani politickou situaci. Ale zrovna tuhle písničku o tom mám, jak jsem se jednou podívala a zjistila jsem, že je to vlastně pořád stejný. Na tom je zajímavé ještě jedna věc. Před touhle písničkou mluví Vladimír Iljič Pecháček, který jako malý chlapeček dostával jedničky z politických aktualit ve škole. Jednou na koncertě z legrace přednesl zprávy jako z doby před 20 lety. Mně se to tak strašně zalíbilo, že jsem ho donutila – on nechtěl, bránil se – aby to na tom CD namluvil přesně tak, jak to děláme na koncertech. A pak je tam zas takový protipól, hodně niterné písničky. Vůbec bych neřekla, že je to nějaká romantika. Spíš je to taková chvíle, kdy cítím smíření se situacemi, se životem, s realitou, když zazpívám třeba Můj anděli. Je to taková niterná modlitba. Nebo je tam písnička Tři ptáci, to je až esoterická záležitost. Takže asi osciluju od niterných témat až po bujaré veselí. Například písnička Argentinec je o sexy cvičiteli zumby, kterou všechny ženy na koncertech chtějí a u níž se chechtají. Neberu si servítky před ničím a před nikým. Je to jako v životě – chvíli slza a chvíli smích.

 

Jana Rychterová (* 1971) je písničkářka, která svoje písně zpívá, skládá i doprovází na kytaru. Její koncerty spojují skvělé texty a humor, který je u většiny písničkářek neobvyklý. Na svých šansonových koncertech vytvořila sehranou dvojici s houslistou Vladimírem Iljičem Pecháčkem, s nímž společně baví i dojímá publikum. Jako písničkářka natočila čtyři CD – Po cestách soumraku, To je život, Mrak a nejnovější Tak hraj.

Dalším projektem J. Rychterové je unikátní vokální skupina Two Voices, která se věnuje netradiční interpretaci kusů klasické i populární hudby a jež má na svém kontě již dvě CD – Two Voices, TWO a Crazy Classic.

Jana se věnuje i tvorbě pro děti, pro něž natočila dvě CD – Hrátky s češtinou a s dopravní výchovou a Zpívací písničky. Vystupování pro děti bere jako relaxaci, při které vymění večerní šaty za klaunské kalhoty.

XXXXXXXXXXXXXXXXX

Usměvavá, energická a velmi kreativní umělkyně, Jana Rychterová, se po několika letech opět zavřela do studia a natočila svoje (staro)nové písničky. Proč staronové? Protože dřív, než se dostanou na CD, projdou všechny její písně testem recitálů a vystoupení po celé republice. I její nové album Tak hraj vzniklo z divácky oblíbených songů, což mu nic neubírá na originalitě a kráse. Více se dozvíte na www.janarychterova.cz.

 

Jani, známe tě jak z tvojí sólové tvorby, tak i z působení v Two Voices. Souvisí spolu nějak tyhle dvě aktivity?

Jako správný Blíženec musím dělat několik věcí najednou. Vyšla jsem z toho, že jsem kdysi dávno učila. A když jsem se dala na zpívání, začala jsem dětskými písničkami. Ty se jako červená linie táhnou dodnes, vystupuji pro děti, i když už je to takový, řekla bych, můj koníček, který mě částečně i živí. Ovšem pro dospělé, a to považuji za svou hlavní činnost, vystupuji jako písničkářka. Skládám písničky, kterým se říká šansony, sama bych je označila za folkový šanson. Vycházejí z mého nitra, jsou o životě, o věcech kolem. A pak mám ještě jeden projekt, ten je vlastně nejmladší, a to je Two Voices. Je s mojí písničkářskou dráhou spojen tak, že k němu tvořím texty. Tam ovšem otextovávám slavné klasiky. Jsou to texty nikoli niterné, ale hravé, protože všechno se odvíjí od těch nejznámějších melodií. Například na Chačaturjanův Šavlový tanec máme slova o krádežích, Na krásném modrém Dunaji od Strausse je o jídle a třeba nejnovější skladba, Braniborský koncert č. 3 má text o tréninku na půlmaraton. Takže tam se spíš vyblbnu. V poslední době se nejvíc věnuji svému písničkaření, protože nějak přirozeně, po několika letech opět vyplynulo nové CD.

magazin.cz

 

Kolikáté CD to je?

Čtvrté sólové. Je to album Tak hraj a dělá mi v poslední době velikánskou radost, protože na něj mám krásné ohlasy.

 

Objevují se na něm písničky, které znají návštěvníci tvých recitálů třeba v Salmovské literární kavárně, ty s nimi také objíždíš republiku. Jak dojde k rozhodnutí, že uděláš další CD? Naplní se počet písní, nebo máš najednou pocit, že už je to k tomu zralé, a dopíšeš ten zbytek? Jak to probíhá?

Já se svojí přirozenou leností bych se do toho nepouštěla. Ale vzhledem k tomu, že na každém koncertě někdo přijde a říká: „Už je Argentinec na nějakém cédéčku?“ nebo „Máte někde Můj anděli?“ nebo „Vyšla už na CD Pošťácká?“ A já jsem pořád říkala: „Nenene, ale jednou to nahraju.“ A pak už chodí tolik lidí, že se cítím hloupě. Tak musím jít do studia, zorganizovat to, nechám se vyfotit a natočím to.

magazin.cz

 

Kdo všechno patří k tvému doprovodu, s nímž vystupuješ?

Mým úplně nejbližším spolupracovníkem je houslista Vladimír Iljič Pecháček. Ten se mnou hraje už osmý rok a řekla bych, že je to pomalu víc než manželství. On už je jak dvojče. Tuhle se nás někde ptali, když je svobodný, jestli něco nezkoušel. No, nezkoušel, to už by byl incest. Sestra se nepokouší. Ale je to strašně pěkný vztah, trávíme spolu hodně času a naprosto si rozumíme na podiu. Stačí mrknout a víme, co se hraje a jak se to hraje. Je to úžasná symbióza. Nestačím děkovat všem vesmírným silám, že jsem ho potkala. Zároveň se mnou hraje i v Two Voices. To jsou sice „dva hlasy“, jeden hlas je můj a druhý je další zpěvačky, ovšem Vladimír tam hraje na housle, občas i zpívá a díky němu se ta naše představení stala zábavnějšími a divadelnějšími. Ono to není zdaleka jenom o zpěvu.

magazin.cz

 

CD je na světě. Každé miminko by se mělo pokřtít, přivítat na svět, představit posluchačům – co chystáte v tomhle směru?

My už jsme ho představili třeba v Mladé Boleslavi, představíme ho i 23. května v Lázních Bělohradě, ale ten hlavní křest bude 27. května v divadle Semafor, na kterém ráda uvítám všechny diváky. Já jsem si ten koncert vymyslela tak trošku na poslední chvíli, takže žádný předprodej půl roku dopředu, ale pěkně tři týdny. Je to trochu divoké, ale vypadá to, že fanoušci a příznivci fungují a slyší na to.

 

Kdo bude kmotrem, jestli to není tajné?

Jak už jsem řekla, vzniklo to hodně narychlo. Jedním z kmotrů bude Vlastimil Harapes, který už kdysi dávno křtil jedno CD Two Voices. My jsme spolu prožili docela dost času, protože jsme společně jezdili před několika lety po představeních. Já chci tři sudičky, takže další dva kmotři nebo dvě sudičky se ještě upřesní.

magazin.cz

 

Vím, že ve své tvorbě osciluješ od niterně ženské romantiky přes velmi ženskou, vycizelovanou ironii až k určitému zemitému realismu. Odráží se tato témata i na novém CD?

Určitě. Já jsem pořád stejná, jenom mám jiné životní postoje a zkušenosti. Je tam třeba o Sáře a Kohnovi, ta je vysloveně ironická. A pak tam mám třeba písničku Zprávy. Já sama nesleduju zprávy ani politickou situaci. Ale zrovna tuhle písničku o tom mám, jak jsem se jednou podívala a zjistila jsem, že je to vlastně pořád stejný. Na tom je zajímavé ještě jedna věc. Před touhle písničkou mluví Vladimír Iljič Pecháček, který jako malý chlapeček dostával jedničky z politických aktualit ve škole. Jednou na koncertě z legrace přednesl zprávy jako z doby před 20 lety. Mně se to tak strašně zalíbilo, že jsem ho donutila – on nechtěl, bránil se – aby to na tom CD namluvil přesně tak, jak to děláme na koncertech. A pak je tam zas takový protipól, hodně niterné písničky. Vůbec bych neřekla, že je to nějaká romantika. Spíš je to taková chvíle, kdy cítím smíření se situacemi, se životem, s realitou, když zazpívám třeba Můj anděli. Je to taková niterná modlitba. Nebo je tam písnička Tři ptáci, to je až esoterická záležitost. Takže asi osciluju od niterných témat až po bujaré veselí. Například písnička Argentinec je o sexy cvičiteli zumby, kterou všechny ženy na koncertech chtějí a u níž se chechtají. Neberu si servítky před ničím a před nikým. Je to jako v životě – chvíli slza a chvíli smích.

 

Jana Rychterová (* 1971) je písničkářka, která svoje písně zpívá, skládá i doprovází na kytaru. Její koncerty spojují skvělé texty a humor, který je u většiny písničkářek neobvyklý. Na svých šansonových koncertech vytvořila sehranou dvojici s houslistou Vladimírem Iljičem Pecháčkem, s nímž společně baví i dojímá publikum. Jako písničkářka natočila čtyři CD – Po cestách soumraku, To je život, Mrak a nejnovější Tak hraj.

Dalším projektem J. Rychterové je unikátní vokální skupina Two Voices, která se věnuje netradiční interpretaci kusů klasické i populární hudby a jež má na svém kontě již dvě CD – Two Voices, TWO a Crazy Classic.

Jana se věnuje i tvorbě pro děti, pro něž natočila dvě CD – Hrátky s češtinou a s dopravní výchovou a Zpívací písničky. Vystupování pro děti bere jako relaxaci, při které vymění večerní šaty za klaunské kalhoty.

Diskuze k článku:

V diskuzi není dosud žádný příspěvek. Napiš ten první!